Zvyky a tradice v Hanově a okolí

https://api.weather.com/v2/pws/observations/current?stationId=KMAHANOV10&format=json&units=e&apiKey=yourApiKey

Volně čerpáno z knihy Kurschin, Geschichte eines Dorfes im Egerland autora Eduarda Langanse

Poslední den v roce, na Silvestra, se podávala vydatná večeře. Mladší lidé strávili večer zpíváním a muzicírováním p0 hospodách. O půlnoci, když bilo dvanáct, se přál šťastný Nový Rok .

Tři králové, 6. ledna, byli velikým svátkem. Odpoledne se konaly v hostincích taneční zábavy. Den předem se přinesla ve džbánech svěcená „tříkrálová voda" z Lestkovského kostela. Doma se pak vše vykropilo svěcenou vodou, která  se nalila do kropenky visící v každém stavení vedle vchodových dveří do kuchyně. Na zárubně dveří se pak vysvěcenou křídou napsaly iniciály jmen tří králů K+M+B.

Na Hromnice (Maria Lichtmess), 2. února, se do kostela přinesly svíce a voskové louče, aby je farář vysvětil. Při prudkých bouřích se pak podle obyčeje jedna taková svíce zapalovala, aby společně s modlitbami ochránila dům před bleskem a pohromou.

Masopust. O Bláznivém čtvrtku (roller Donnerstag) začínal masopust (Fosnat). Chlapci se oblékli za maškary. Na obnošený oblek si pověsili pentle, na obličej si nasadili strašidelné masky a na hlavu vysoký špičatý papírový klobouk, který měl na špičce střapce. Chodili od domu k domu a škemrali o vejce a peníze. S chlévským koštětem, které drželi v rukou, tloukli děti, které jim byly na dosah. Děti zase házely po maškarách sněhové koule. Legrace trvala skoro celé odpoledne a vyučování bylo toho dne o hodinu zkráceno. Když děti odcházely kolem patnácté hodiny ze školy, už se přede dveřmi školní budovy řadilo čtyři nebo pět maškar a děti musely proběhnout ulicí. Utíkající děti byly maškarami vypláceny smetákem do zad. Za průběh masopustu byli zodpovědní zechknechti. Na vystoupení se dohodli jako pořadatelé dva nebo tři svobodní mládenci ze vsi. Určili, ve kterém hostinci se bude masopust pořádat (hospodští a jejich hostince se zpravidla na pořádání masopustu střídali ve dvouročních turnusech), přípravu masopustu ohlásili na obecním úřadě, objednali muziku a vyjednali s muzikanty gáži, namalovali a vyvěsili plakáty, určili výši vstupného.Koneckonců záleželo na tom, zda celá akce vynese nějaké peníze, nebo jestli na ni bude třeba doplatit. O masopustní neděli (Faschingssonntag) se maškary (postavy v šaškovských kostýmech se špičatými klobouky, Honza v koši, prodavači kvasnic nazývaní garmweiber, čarodějnice, věčný žid s krosnou na zádech, plačtivá Zuzana, kravský felčar a další) sešly spolu s diváky na návsi. Kolem třinácté hodiny vyhlásil herold oblečený jako jezdec v komickém proslovu začátek bláznivých dnů. Potom se maškarní průvod dal do pohybu směrem k hospodě, v níž se masopust odehrával. Podél zdí tanečního sálu byly lavice, na nichž seděly vdané paní a staré ženy. V jednom z rohů bylo postaveno pódium, asi metr padesát vysoký dřevěný stupínek se čtyřmi nebo pěti místy k sezení pro muzikanty. Starší muži seděli u stolů s pivem ve vedlejším sále a pozorovali otevřenými dveřmi průběh veselice. Pro tanečnice a tanečníky nebyla v sále žádná místa k sezení. Před pódiem se tančící v přestávkách mezi tanci promenovali po parketu a bavili se nebo zpívali a tančil se tanec zvaný Roier. Muzicírovalo se, zpívalo a tancovalo až do časných ranních hodin. Na Růžové pondělí (Rosenmontag) ráno maškary — šašek, kominík, prodavač kvasnic a jiní — obcházely lepší domácnosti, vyhrávaly a zpívaly veselé masopustní písně. Z jednoho sudu se prodávaly kvasnice. V každém stavení bylo připravené pohoštění. Potom se všichni dosytosti najedli, naplnili si kapsy zbylými dobrotami a šlo se o dům dál. Za prodavače či prodavačky kvasnic byli většinou vystrojeni zechknechti v ženských šatech, kteří z hrnků a půllitrů prodávali zamíchaný kvásek. O masopustním úterý (Faschingsdienstag) se provádělo v kole. Děvčata si již dlouho předtím vybrala tanečníka. Kolem čtrnácté hodiny se taneční páry seřadily před hostincem. Chlapce zdobily kytice umělých květin a dlouhé široké hedvábné pentle. Čím bohatší byla děvčata, tím širší a delší byly jejich pentle. Když pak muzikanti zahráli první valčík, vtančily páry jeden po druhém do sálu. První pár za vstup zaplatil padesát až sto korun. Tančil se valčík, polka, mazurka, tango, foxtrot. Dívky musely své tanečníky bezplatně pohostit a večer pozvat na večeři k jejich rodičům.

Na Popeleční středu (Aschermittwoch) se vynášel Fosnat neboli Blasl. Byla to slaměná figurína vystrojená do mužských šatů. Na Bláznivý čtvrtek, už na samý začátek masopustu, se figuríně navlékala oprátka. Potom se provaz přivázal na okenní rám hospody. Jak se blížil konec masopustních dnů, byla ze svého místa sejmuta a uložena na káru — pohřební vůz. Podle obyčeje pak káru doprovázel „farář", dva ministranti, kapela a „pozůstalí" až k rybníku. Muzikanti hráli smuteční pochod. Do ledu zamrzlého rybníka se předem vysekala díra, do níž pak figurínu vhodili. „Farář" držel smuteční řeč, ve které zmínil, jak hodný byl Blasl během svého života a jak smutného konce — oběšení — se dočkal. Celý svůj život strádal žízní, a proto jej nyní vesničané zanechávají vodě rybníka, aby alespoň jeho duše nezůstávala na suchu. Truchlící diváci si utírali slzy z očí. Po skončení této slavnosti by masopust měl správně skončit.

Druhou neděli před Velikonocemi, na Smrtnou neděli (Tóttensonntag), byla už odpradávna vynášena Smrtka. Odpoledne šly školačky s gázovými panenkami přes vesnici a v každém domě zpívaly říkadla.

Velikonoce

Školačky si za koledu vysloužily peníze a vejce. Květná neděle (Palmsonntag) zahajuje velikonoční týden. Den před Květnou nedělí se nalámaly a do kytky svázaly vrbové větévky s kočičkami. V neděli dopoledne se kytice přinesly do lestkovského kostela, kde byly farářem při slavnostní velké mši posvěceny. Doma se kytice kočiček zastrčily za svatý obrázek nebo za krucifix. Měly domy ochránit před nebezpečím blesku. Toho dne vstávali všichni časně. Kdo z rodiny vstal poslední, byl po celý rok nazýván oslíkem Květné neděle (Palmesel).

Od Zeleného čtvrtka (Griindonnerstag) až do velikonoční soboty se odmlčely ranní, polední a večerní zvony. Chlapci děvčata proto nahrazovali zvuk zvonů řehtačkami. Na Zelený čtvrtek se zvonilo podle církevního zvyku naposledy devět hodin. Poté, jak se říkalo, umíraly zvony, nebo, podle jiné verze, odlétaly do Říma. Tentýž den se obědvalo něco dříve a asi v jedenáct hodin se všichni školáci od prvňáčků až po nejstarší odebrali na náves. Každý z nich s sebou přinesl svůj nástroj: řehtačku, klapačku či jiná rámusidla. Chlapci se pak seřadili do tří řad tak, že nejstarší stáli v čele, a žáci osmé třídy převzali velení. Pochodovali stranou a dohlíželi na pořádek. Na rozkaz „Los" se zástup dal do pohybu všemi uličkami vesnice i k vzdálenějším mlýnům. Nástroji, které měli s sebou, způsobovali pekelný rámus. Pro všechny zúčastněné to byla náramná psina. U každého kříže se zástup zastavil, děti si sundaly čepice a krátce se pomodlily. Procesí začalo na Zelený čtvrtek v poledne a večer se opakovalo. Na Velký pátek se vyrazilo již v pět hodin ráno, pak znovu v poledne i večer a naposledy na Bílou sobotu dopoledne. Chlapci z osmé třídy potom obcházejíce každé dveře obdrželi odměnu za své rámusení, nejčastěji peníze a vejce. Vejce byla pečlivě uložena do košíku. Na závěr dostal z výslužky každý svůj díl, který rozdělovali osmáci. Ti menší dostali méně, ačkoli se snažili stejně jako ostatní. Již na Bílou sobotu (Karsamstag) večer se v lestkovském kostele slavilo zmrtvýchvstání, což byla pro všechny obyvatele velká událost. Všichni, kteří mohli jít po svých, se nebáli čtyři kilometry dlouhé cesty do Lestkova, jen aby se mohli zúčastnit slavnosti zmrtvýchvstání. Přicházeli sem věřící ze všech koutů farnosti. Ulice v Lestkově byly uklizeny a mnohé z oken domů byly osvětleny hořícími svícemi. Na návsi se shromáždilo velké množství lidí. S nadcházejícím soumrakem se dalo shromáždění do pohybu. Moždíře vybuchovaly, vesnické zvony vyzváněly a dechová hudba hrála slavnostní pochod. V čele průvodu šel lestkovský starosta spolu s městskými radními, členové spolků v uniformách a krojích. Za nimi šel pan farář s nejsvětější svátostí oltářní a několika ministranty, zpěváci církevního sboru s lestkovskou městskou kapelou. Průvod postupoval za zpěvu a modliteb směrem ke kostelu. V kostele se slavilo zmrtvýchvstání. Kostelní lod' byla zaplněna do posledního místečka. Radost ze zmrtvýchvstání Páně naplňovaly srdce věřících. Na závěr obřadu udílel pan farář velikonoční požehnání. Kdo chtěl, mohl si při odchodu z kostela nabrat velikonoční svěcenou vodu a vzít si ji s sebou domů. Na Velikonoční neděli (Ostersonntag) byl jeden z rodiny vyslán, aby přinesl vodu z tekoucího proudu. Voda musela být nabrána už před úsvitem a ten, kdo pro ni byl vyslán, nesměl říci jediné slovo, jinak ztratila svou léčivou moc. Velikonoční voda byla určena k pití a mytí. Měla zkrášlující účinky, chránila před nemocemi, a to zejména před kožními: před pihami, svrabem, očními a krčními potížemi. Dvě až tři neděle před Velikonocemi se připravovalo velikonoční osení. Do mísy s černou zemí se přimísila hrst ovesných zrn, vše se pak položilo na pec a denně se zalévalo. Brzy na povrch vyrazily první zelené klíčky, které záhy povyrostly. Na Velikonoční neděli již z mísy vyrůstala celá „zelená louka". Doprostřed se pak postavil z těsta upečený velikonoční zajíček nebo beránek obklopený pestře omalovanými velikonočními vajíčky. Jen bohatší lidé mohli svým dětem koupit velikonoční zajíčky z čokolády. Mísa se pak vystavila mezi vnitřním a vnějším oknem světnice tak, aby velikonoční dárky byly z ulice dobře vidět. Bylo zvykem, že děti s vejci hrály ťukanou. Kdo při sťuknutí dvou vajíček poškodil vejce toho druhého, byl vítězem a směl si nechat i poškozené vajíčko.

 Na Bílou neděli (Weifier Sonntag), první neděli po Velikonocích, chodili děvčata a chlapci ze třetí třídy k prvnímu přijímání. Děvčata měla bílé šaty a věnečky z malých květů ve vlasech. Chlapci si plni hrdosti oblékli první oblek a první kožené boty.

 Ke staletým zvykům patří také stavění májky (Maiseken). V noci na prvního máje byla na prostranství vystavěna mladými chlapci májka. Z lesa (nikdo nesměl vědět z kterého) se v noci přinesl vysoký, hezky rostlý smrk. Kmen se oklestil a zbavil kůry. Nahoře zůstal jen zelený vrcholek, který byl potom ozdoben barevnými praporky. I kmen byl omotán barevnými papírovými fábory. Potom se strom narovnal a zapustil do země. Všichni vesničané byli přítomni a samozřejmě k tomu všemu hráli muzikanti. Následně se v hostincích slavilo. 31. května byla májka veřejně a slavnostně vydražena tornu, kdo nabídl nejvíce. Výtěžek byl rozdělen mezi chlapce, kteří májku vztyčovali. Ti pak získané peníze společně propili. Svobodní chlapci často svým vyvoleným stavěli pod okna ložnic papírovými pentlemi ozdobené břízky. Děvčata potom musela hádat, který nápadník jim tímto způsobem projevil náklonnost. Ne každá dívka se však z toho radovala. Stávalo se, že dívka už předem věděla, kdo jí pod okny stromek zasadil, ale o jeho nadbíhání nestála. Stromek pak zpravidla končil na hnojišti.

Posvícení (Kirweih nebo Kirwa) bylo vlastně církevním svátkem. Hospodyně měly již několik předchozích dnů spoustu práce s pečením posvícenských koláčů,  dvacet až třicet kusů nebylo ve velké rodině žádnou zvláštností. Kulaté, v průměru asi třiceticentimetrové koláče se pekly v troubě. Děti při pečení rády pomáhaly a za odměnu pak mohly z hrnců mlsat zbylou koláčovou náplň. Koláče se plnily buď tvarohem, mákem nebo se sypaly drobenkou a plnily zavařeninou. Oběd byl toho dne obzvláště dobrý a bohatý. Kdo si to mohl dovolit, zařízl posvícenskou husu. Odpoledne pak byly hojně navštěvovány hostince. Zpívaly se chebské písničky a také původní popěvky. Tancovačka trvala až do časného rána.

 

Na svátek Všech svatých byly všechny hroby na lestkovském hřbitově vyplety a vyzdobeny čerstvými květinami a doma vyrobenými věnci z jedlového chvojí. Po bohoslužbě navštěvovali pozůstalí hroby zemřelých, aby se za ně pomodlili Otčenáš.

4. prosince, na svátek sv. Barbory, bylo zvykem řezat barborky. Buď večer před soumrakem, nebo o půlnoci se uřízly tři nebo více větviček z třešňového nebo višňového stromu a pak se ve vodou naplněné váze postavily na teplém místě. Na Vánoce pak měly větévky vykvést. Nebyla to však jen pouhá ozdoba. K barborkám se vázala celá řada pohanských pověr: Rodina, které větévka vykvetla, mohla v mnoha oblastech očekávat štěstí a úspěch. Mladá děvčata mohla doufat v brzkou svatbu, mládenci zase z květů vyčetli radu ve svých milostných záležitostech.

Svatý Mikuláš, 6. prosince, byl pro děti prvním významnějším dnem předvánočního období. Tento den byl očekáván s velkým napětím, radostí a také strachem, neboť z výchovných důvodů byly děti během roku neustále upozorňovány na to, že budou za dobré chování a dobré skutky od Mikuláše s jezulátkem odměněny pěknými dárky. Za neposlušnost ale mohly být strašákem nebo čertem vyplaceny metlou, nebo dokonce uneseny v pytli. U zlobivých dětí to mohlo dojít až tak daleko, že se za dveřmi ozývalo chřestění řetězů. Někdo z dospělých se oblékl do masky, která se v případě Mikuláše skládala z dlouhých koudelových vousů, bílého roucha a povřísla ovázaného kolem těla. V pravé ruce třímal biskupskou berlu a v levé velký pytel. Děti mezitím zalezly pod stůl nebo se poschovávaly za máminu zástěru. Poté co zodpověděly Mikulášovy otázky a přesvědčily ho, že byly po celý rok způsobné, nebo dokonce zakoktaly kraťoučkou modlitbičku, vytáhl Mikuláš ze svého pytle dárky: jablka, ořechy a vánoční pečivo. Při tom všem ovšem dětem metlou a chřestícími řetězy hrozil vzteklý čert, který se tvářil jako ďábel. Mikuláš pak děti vyzval pěknými slovy k píli a poslušnosti i do budoucna a opustil se svým průvodcem dům. Občas byl doprovázen i dvěma čerty.

 S prvními sněhovými vločkami, které spadly téměř pokaždé začátkem prosince, začínal Adventní čas. Protože se již udělalo chladno, byla z půd snesena a do rámů vsazena zimní okna. Během léta bylo zapotřebí připravit přiměřenou zásobu dřeva, které se pak narovnalo pod střešní křídlo ke zdi nebo do dřevníku. Noci se prodlužovaly a petrolejové lampy se rozsvěcovaly již brzo odpoledne. Na začátku prosince se rovněž začínalo s pečením vánočního cukroví. Z rozváleného těsta, které každá hospodyňka připravovala podle vlastní receptury, byly plechovými formičkami vykrajovány a poté v troubě pečeny figurky. Ty pak až do vánoc zůstávaly ve spižírně, aby se uležely a cukroví tak získalo správnou chuť. Matky a starší dcery pletly tou dobou rovněž punčochy, rukavice a svetry; ty pak darovaly svým blízkým jako vánoční dárky. K tomu byla často využívána vlna ze starých použitých oblečků. Děti se snažily být poslušnější v očekávání, že za to budou Ježíškem štědře odměněny. Říkalo se, že Ježíšek ve večerních hodinách obchází stavení a dívá se oknem dovnitř. Ráno pak na okenní římse ležel kousek čokolády. Ty z dětí, které už uměly psát, kladly na římsu psaníčka s přáními. Mladší děti nakreslily na list papíru věci, které by si od Ježíška nejvíce přály dostat. Při tom jim samozřejmě pomáhali rodiče a starší sourozenci. Na Štědrý večer — nejkrásnější ze všech svátků — se těšili velcí i malí. Každý chtěl tento svátek oslavit v kruhu rodiny a často šlo o jediný den v roce, který rodina strávila pospolu v plném počtu. Dopoledne byl v pokoji, kam děti nesměly vstoupit, vánoční stromek ozdoben jablky, stříbrnými a zlatými ořechy, skleněnými koulemi, svíčkami a kousky čokolády ve zlatém nebo stříbrném obalu. Nakonec se na větve rozvěsily lesklé třásně. Na příhodném místě byly vystaveny jesličky s figurkami vyřezanými ze dřeva či vystřiženými z kartonu. Mech a jedlové chvojí s šiškami sloužily jako ozdoby. V 18 hodin vyzváněl  zvon v kapli růženec. Věřící přicházeli v hojném počtu, protože cesta k farnímu kostelu v Lestkově, kde se sloužila půlnoční mše, byla pro nepřízeň počasí příliš dlouhá. Před večeří se rodina sešla ve světnici a modlitbou poděkovala Pánubohu za zdar prací v uplynulém roce. Po jídle zapálili rodiče svíčky na vánočním stromku a nadělování mohlo začít. Dárky byly ve srovnání s dneškem mnohem skromnější, ale o to větší byla radost z nich. Dospělí byli zpravidla obdarováni oblečením a dalšími praktickými předměty, které už delší dobu postrádali. Děti dostávaly nejčastěji sladkosti — například perník a bonbony. Pro děvčata to byly ponejvíce hračky — různé panenky, kočárky a pokojíčky pro panenky, chlapci nacházeli pod stromečkem zase foukací harmoniky, dřevěné koníčky nebo houpací koně. Hračky se vyráběly doma a byly po několik let schovávány na půdě, kde se dali, neboť už dříve přinesly radost mnoha starším sourozenců

RODINNÉ OSLAVY

KŘTINY Když mělo na svět přijít dítě, posílalo se do Lestkova vyrozumět porodní bábu. Ta vykonávala své pochůzky pěšky, než si pořídila kolo. Samozřejmě se proto někdy stávalo, že dorazila pozdě, když už dítě bylo na světě. Hned příštího dne bylo pečlivě zavinuté novorozeně odneseno porodní bábou do lestkovského kostela ke křtu. Než se bába vypravila na cestu, pokropila ještě dítě svěcenou vodou a pronesla: „Tedy půjdeme v Božím jménu odneseme pohanství a přineseme zpět Krista." Další příbuzní a samozřejmě také kmotr, případně kmotra, doprovázeli porodní bábu. Po cestě se patřilo mluvit co nejméně, aby dítě nebylo později příliš upovídané. Po křtu v kostele se vrátili všichni domů a porodní bába předala šestinedělce dítě zpět se slovy: „Odnesli jsme pohanství a přinášíme Krista." Křtiny byly v hostinci nebo doma náležitě oslavovány. Při odchodu z domu vložil kmotr nebo kmotra svému kmotřenci do zavinovačky kmotrovský dopis spolu se zlatou nebo stříbrnou mincí.

SVATBA V dřívějších dobách se na Chebsku udržovaly rozličné svatební zvyky, které se lišily místo od místa. Stavovská příslušnost byla pro podobu svatebních oslav určující. Selská svatba se výrazně odlišovala od svatebních oslav pracujícího stavu. Rok od roku se svatby stávaly jednoduššími a méně ceremoniálními. Když chtěl pár uzavřít sňatek, nahlásil své rozhodnutí u příslušného farního úřadu v Lestkově. V kostele byly potom ohlášky po tři po sobě sledující neděle oznamovány farářem z výše kazatelny. Přitom přirozeně nesměli snoubenci v kostele chybět. Před svatebním termínem museli ještě povícekrát vyslechnout ponaučení o povinnostech a chování ve stavu manželské Loučení se svobodou (Polterabend) byl poslední večer před svatbou. Přátelé snoubenců navršili před domem nevěsty staré hrnce, mísy, talíře a láhve, které pak s velikým hlukem a rámusem rozbíjeli. Tímto měli být podle staré pověry vyhnáni zlí duchové. Jako svatební den bylo ponejvíce voleno pondělí, úterý nebo sobota. V pátek — v den utrpení Krista — se svatby nekonaly. Také v postní a adventní dny nebyla uzavíraná manželství. Již několik dní před svatbou byli k oslavě pozvaní příbuzní. Byli objednáni také mládenci a družičky. Ženiši si na svatbu oblékali černý oblek, nevěsta pěkné bílé šaty. K církevnímu obřadu jel svatební pár v bryčce do Lestkova. Civilní oddávání bylo zavedeno teprve ve třicátých letech. Než snoubenci opustili dům, dostalo se jim požehnání od rodičů. Když se čerství novomanželé vrátili po obřadu do vesnice, sebralo se již velké množství lidí, aby je pozdravili. Mladí jinoši napnuli provaz ozdobený pestrými pentlemi přes cestu a donutili tak kočího zastavit. Teprve poté, co ženich zaplatil větší obnos, mohlo se pokračovat v jízdě. Výkupné bylo následně prohýřeno v hostinci. Přitom bylo pořádně veselo, často až do půlnoci nebo ještě déle, a když to bylo jen trochu možné, byli objednáni také muzikanti. Školáci, kteří se také dostavili k uvítání novomanželů, provázeli kočár až na konec cesty a byli za to odměněni cukrovím, které vyhazovala nevěsta z jedoucího vozu. Svatební hostina se pořádala v domě nevěstiných rodičů. Navečer se dostavili další přátelé a přítelkyně, dražily se svatební střevíčky, předávaly se svatební dary a unášela se nevěsta. Jakmile ženich nevěstu znovu nalezl, musel ji od únosců vykoupit.

ÚMRTÍ  Když byl někdo vážně nemocný, vědělo se to. Sousedé a příbuzní se shromáždili v pokoji umírajícího, aby mu byli nápomocni tichou modlitbou. Byl povolán farář z Lestkova, aby udělil poslední pomazání, a zvoněním v kapli bylo úmrtí dáno všem občanům na vědomí. Mrtvému byla zatlačena víčka, byl omyt a obléknut do nedělního obleku, který byl většinou také oblekem svatebním. Panny byly oblečeny do bílého, provdaným a ženatým byl z prstu stažen snubní prstýnek. Okna do světnice mrtvého zůstala otevřená a mrtvý zůstal vystaven po dva dny. Truhlář na míru zhotovil rakev. Po dva následující večery svolával zvon místní obyvatele k růženci za zemřelého. V den pohřbu byl nebožtík přenesen do nejlepší místnosti, u hlavy měl misku se svěcenou vodou. Smuteční hosté pak do ní ponořili konečky prstů a postříkali mrtvého kropenkou. Poté co truhlář přibil víko rakve, odnesli čtyři muži rakev ke koňskému potahu, čekajícímu před domem. Při přenášení rakve přes domovní práh se rakev musela třikrát otočit tak, aby opsala kříž. Za pohřebním vozem (žebřiňák některého sedláka) šli nejbližší pozůstalí a pak ostatní smuteční hosté. Pokud možno z každého domu jedna osoba. Na hřbitově v Lestkově byla rakev po posledním požehnání od kněze uložena do země. Následně bylo v kostele předneseno rekviem. Doba smutku trvala vždy podle blízkosti příbuzenského vztahu až do jednoho roku. Po tuto dobu se v neděli nosilo černé oblečení a návštěva tancovaček či jiných povyražení se považovala za nevhodnou.